> OLSMAN

6. června 2017 v 8:13 | Svitek
.
Historické postavy : Dračice Zephyr / Olsman Grün [ Elf]
Dlouhá staletí se traduje, že pokud si draka nezkrotíte, nebo se s ním nenarodíte, není možné vlézt na jeho hřbet. Existuje ovšem příběh, jenž zachvátí vaše srdce a ukáže, že tomu může být i jinak. Dodnes se vypráví malým dětem, ale než vyrostou, zapomenou na kouzelnou náplň toho, co slyšeli. Možná, kdyby dospělí trochu víc otevřeli svá srdce, možná by nikdy žádná válka s draky nebyla…
Za svěžího východu slunce jarního celý les probouzeti se započal. Květiny ospale se rozevíraly, věštivše příchod jara. Rajskou hudbu uchu lidskému i nelidskému propůjčovaly drobné sýkorky a pěnkavy, schovavše se v korunách mohutných stromů s majestátnými kmeny, obalenými v královském tmavozeleném rouchu mechu. Jarní vánek proháněl se lesem rychlý a lehký jako laň. Na obloze modravé ani mráčku.
Dítě elfí vyšlo z chalupy, na tváři úsměv snový a v očích jiskra života. Šlo a tancovalo a hrát si chtělo. Nebylo ale, nebylo času dospělých pro něj dost. Olsman se jmenoval, malý hošek s tmavými vlásky, do špičata ouškama a očima barvy lískových oříšků. I zaslechl malý Olsman, jak dospělí se rozpravují, "V okolí je zlý drak! Lítá kolem a chrlí oheň, pálí naše domovy, ah ano, to jsem slyšela! To je běda, to je běda…" a takhle stále dokola. Ale co malému dítěti po plazi obrovském bylo, nikdy žádného nevidělo, on rád teprve svět chtěl objevit, a tak šel dál a dál… Tu kamínek, tu motýlek, stále hrát si chtěl; nebylo ale, nebylo času nikoho pro děj dost, a tak dítě šlo a šlo, až se ztratilo.
Náhle mračna se na modravé obloze objevila, vítr hučel a štípal malého do tváře, ptáci odlétali do svých úkrytů, i motýl se skryl. Rozběhl se Olsman zpátky po cestě, aby našel vesnici svou, avšak nevěděl jak a kudy kam. Vše mu bylo kolem neznámé a tu naráz - bum! V dáli ozval se hrom. Slzy své mračna spustila, i nahnala strach malému chlapci, běžev dál a dál a volal jméno matky své i otce svého. Nikdo ho už neslyšel…
Chytrý hoch to byl, věděl, kde před bouří se skrýt. Mohutné skály kousek od jeho rodné vesnice slibné útočiště by mohly poskytnout. A tak se i stalo. Našel Olsman v údolí podivně velkou jeskyni a usedl, celý promočený a zimou pokrytý po celém těle… Náhle ucítil přítomnost dalšího tvora, skrývav se v hloubce jeskyně. Tiché zavrčení, oči rudé, pomalu se přibližoval, až hlava dračí ve světle denním se objevila. Pohled chlapcův zamrzl na obrovském stvoření, na onom zlém plazu, o němž dospělí hovořili. Jediný pohyb neudělal, ani vrbou nehnul, jen tam tak seděl a třásl se zimou. Draka se Olsman nebál ale. Hleděl chvíli překvapeně, poté obdivuhodně. Dračí krk se natáhl, tělo mohutné se přiblížilo, už žádné vrčení slyšet nebylo, jenom pravidelný dech. V hloubce očí dračice, v těch zlatých kamenech, se zračila jakási jemnost a laskavost, jež matka ke svému dítěti má, když jej ve svém hebkém náručí chová.
I položila dračice hlavu svou k nohám chlapcovým, tělo obtočila za jeho zády a dlouhý ocas uzavřel mateřský kruh. Cítil Olsman teplo, vycházejíc z těla dračice, i pocit bezpečí přítomen byl. "Jak se jmenuješ?" tázal se klučina, opíraje se o šupinaté končetiny tvora. Tu mu hlas pošeptal: "Volej mne Zephyr…". Bylo zřejmé, že slova nevycházela z tlamy dračí, ale z propojení myslí.
Voda ustala, slunce zpoza mraků vyhlédlo a i duha na sebe nenechala dlouho čekat. Vyrazil z jeskyně tvor, v pařátech svých držev dítě živé a v bezpečí, směrem k elfí vesnici, k domovu Olsmana. Musili se rozloučiti a své sbohem dáti, poté našel Olsman vyděšené rodiče své, zatímco se plaz vracel zpátky do svého úkrytu.
I šly dny jarní, letní i zimní, šly a šly a nezastavovaly se. I za ty roky malý Olsman nikdy na dračici nezapomněl. Až jednoho dne, kdy obrovský požár ve vesnici vznikl, mnoho obětí, mnoho neštěstí a slz. Kdo to byl? Kdo je viníkem? Kdo zabil bratry a sestry naše? Až nyní pověry nabraly na síle, hněv elfů se obrátil na draka! Na toho draka, který ve skalách žije, to on v noci tmavé přiletěl, to on naše domovy zapálil! Rozhněvaní elfové rozhodli se netvora najít a zabít, pomstít ty, kteří umřeli nadarmo. Všichni jako jeden, až na tehdy malého, nyní silnějšího a rozumnějšího, Olsmana. Když ten zjistil plán nespravedlivý, vyrazil ještě dřív než dav elfí, aby Zephyru varoval před davem nastupujícím. Našel ji uvnitř jeskyně, stále tam po celé ty roky byla. Snažil se, chlapec, snažil se přemluvit, aby šla, ale marně; to už se jeho rodná vesnice blížila, to už vrazi nespravedlivých si pro ni šli. Poslední pokus, poslední šance; vrčení draka rozeznělo se údolím, mísící se s pokřikem zlým. Nemohl Olsman obrátit srdce své proti té, jíž ho tehdy ochránila, proti té, jíž je nevinná!
"My, elfové," započal, "toliko známí pro svou lásku ke všem živým tvorům a zeleni, pro moudrost a vznešenost, pro dobrotivost a ochranu toho, co je nám cenné… Jen proto, že neznáme pravdu, chceme pomstít se na nevinných? Proč? Nechte, snažně vás prosím, ji být!", jenže vše bylo marné. Bolest v srdcích ze ztráty blízkých je všechny zaslepila, všichni toužili po krvi dračí. I byl sám Olsman označen za zrádce. Jiná cesta nevedla, netřeba bylo prolévat další krve, a tak došlo k něčemu naprosto nevídanému - divoký drak nechal zcela cizí bytost nasednout na svůj hřbet. Zmizeli oba ve výškách dalekých, zanechávajíce po sobě pouze a jenom legendu jako důkaz síly pouta mezi drakem a dítětem.

.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama